Tak jsme se jí přece dočkali. Rebelie rebelů, která se bůhvíproč jmenuje tak, jak se jmenuje, která se pod tíhou dvou „navolňovacích“ ípíček v jednu chvíli zdála být téměř v nedohlednu, a která má potvrdit všechen ten humbuk, který se okolo překopaného CITRONu od loňského léta děje. Anebo, zkráceně, „Rebelie rebelů“, alba, na které se jen tak nezapomíná.

Je to věru tak a myslím, že je to pro domácího heavymetalového fanouška skvělá zpráva. Po vesměs pozitivních dojmech z obou zmíněných EP („Rebelie Vol. 1“ a „Rebelie Vol. 2“), které vyvolávaly obavy snad jen z toho, zda i na slibované album samotné zbude dostatek svěžího autorského materiálu, dokázali Radim Pařízek a Láďa Křížek, ti dva titáni českého těžkého kovu, že jejich spolupráce je z kategorií těch výjimečných. A tak tu po „Radegastovi“ a částečně i „Vypusťte psy!“ máme v jejich podání další album, které CITRON znovu detailně vykresluje v pozici přijímajících pomyslné (a pokorné) audience v trůnním sále domácí svatyně heavy metalu.

Jakoby onen duch kapely z období natáčení „Radegasta“, jímž se Radim Pařízek zaklínal v rozhovorech k loňskému reunionu, do kapely skutečně vstoupil, lhostejno, že už u toho není ani Jarda Bartoň, Václav Vlasák ani Jindra Kvita. Jakoby se dávná spolupráce z legendárního alba vrátila jako dobří holubi a usedla na roh hojnosti sochy slovanského boha slunce, hojnosti a úrody, aby CITRONu znovu ukázala tu nejsprávnější cestu.

Důsledkem toho je album doslova napěchované skvělým melodickým heavy metalem, nepostrádajícím nic z toho, proč se železo má kout, dokud je žhavé. Po nezbytném „Intru“ to naplno rozvíjí hned titulní „Rebelie Rebelů“, ocelová šleha s řádným odpichem a velitelským tónem, za níž následuje celý zbytek alba, stojící v pozoru v zarovnaném zástupu, připraven předat vám jen to nejlepší, jako na slavnostní vojenské přehlídce. A vskutku, na albu proto nenajdete jediné hudebně slabé místo. Jiskří a bublá adrenalinovými zážitky („Kain a Ábel“, „Jednou“, „V řetězech spoutaní“), klokotá a vibruje pozitivními emocemi, schovanými do pořádné metalové kytary („Píseň ztracených“, „Na křídlech andělů“, „Hodina dvanáctá“) anebo vás prostě a jednoduše baví tím, jak rozvíjí drobný nápad, jenž se zprvu nezdá být ničím zásadním, ale vyroste z něj pravá heavymetalová skladba jako víno („C´mon“, „KarmaGetOn“, „Supi se slétají“ a Tanjina „Má zpověď“). A i když v jednom případě nejde úplně o ten nejsprávnější těžký kov (balada „Schoulená“), má to i tak ten správný tah na bránu, podle kterého jednoduše poznáte, že se dotyčná skladba opravdu povedla.

Obě ústřední postavy to prostě mají v krvi (a obzvlášť Radim Pařízek se znovu ukázal jako pan skladatel), takže těch několik drobných výtek, které by k „Rebelii rebelů“ člověk mohl mít (jakože Láďa Křížek občas ječí asi víc než je zdrávo nebo místy trochu krkolomné texty /„... v chybách pot své slzy roní“/), nechávám stranou jako úlitbu kovovým bohům, kteří tentokráte kapele doopravdy popřáli, a skutečně si spolu s ní užívám. A nejen alba samotného, ale rovněž i faktu, že na něm CITRON potvrdil své výsostné postavení na české hudební scéně, kde opět působí jako nekonečná studnice skvělých nápadů, při kterých člověku nezbývá, než si jen znovu a znovu v duchu opakovat základní metalové desatero a nechat se opájet jeho působivostí v praxi.